Řízení motorových vozidel ve vyšším věku

K otázkám věkové hranice povinných zdravotních prohlídek a obecně k řízení motorových vozidel ve vyšším věku stručně z publikací Bezpečná mobilita ve stáří(Štikar, Hoskovec, Šmolíková, Praha 2007) a Senioři za volantem (Novák a kol., Praha 2008):

Obecně je známo, že celková psychická a somatomotorická schopnost lidí se s rostoucím věkem snižuje. I když zřejmě porostou nároky a možnosti seniorů na účast na běžných životních aktivitách, mezi něž očividně patří i řízení automobilu, zůstává skutečností, že schopnost bezpečně a spolehlivě řídit je u řidičů vyšších věkových kategorií obvykle více či méně změněna a že v některých případech jim může interakce s ovládacími a asistenčními systémy běžných vozidel činit jisté potíže. S věkem řidiče se též mění jeho schopnost čelit různým nepříznivým vlivům, které na něj při jízdě nezbytně působí, především mechanickým vlivům (zrychlení, zpomalení, odstředivé síly, vibrace a otřesy), dále zhoršená kvalita ovzduší, teplota, vlhkost, rychlejší změny atmosférického tlaku související s klesáním či stoupáním vozidla v horském terénu, změny osvětlení, omezení pohybu při delší jízdě atd. (Novák a kol., Praha 2008, s. 12).

Senioři jsou často účastníky dopravní nehody, za kterou jsou zodpovědní. Způsob jízdy starších řidičů je často značně pomalejší, opatrnější a defenzivnější, protože se nechtějí rozhodovat pod časovým tlakem. Pokud někdo vyvolá svou riskantní jízdou kritickou situaci, pak je starší řidič často přetížen. Příkladem může být nehoda, při které řidič narazí do vozidla řidiče, jedoucího před ním. Mnozí mladší řidiči nedodržují bezpečný odstup od vozidel jedoucích před nimi nebo najedou na již z dálky viditelnou překážku ve vysoké rychlosti, přičemž brzdí až na poslední chvíli. Za ním jedoucí starší řidič je konfrontován s kritickou situací velmi náhle (Štikar, Hoskovec, Šmolíková, Praha 2007, s. 27).

Ze srovnávání nehodovosti u seniorů se skupinou řidičů mladších 65 let vyplývá následující:

• relativně málo řídí senioři pod vlivem alkoholu,
• méně často překračují rychlost,
• dodržují předpisy.

Více kolizí je u řidičů seniorů zaznamenáno při:

• odbočování,
• nedání přednosti v jízdě,
• otáčení a couvání,
• střetu s chodcem.

S přibývajícím věkem se snižuje výkonnost smyslů, zejména zrakového a sluchového. Shrneme-li nedostatky ve zrakové oblasti, pak se zřetelem k řízení vozidla je třeba zmínit následující fenomény, které jsou zahrnuty do rozsáhlého komplexu věkově podmíněných deficitů:

• věkově podmíněné slábnutí zraku se objevuje mnohem častěji za nepříznivých fyzikálních podmínek, jako například při omezeném osvětlení nebo omezeném kontrastu, než při optimálních podmínkách,
• klesá citlivost pro kontrast,
• klesá kvůli snižující se elasticitě čočky schopnost akomodace. Starší oko potřebuje k ostrému zobrazení fixovaného předmětu podstatně více času, např. při sledu pohledů „vozovka – tachometr – vozovka“ je třeba u osob starších 60 let čtyřnásobně delší doba než u lidí pod 40 let,
• zvyšuje se citlivost k oslnění a následná doba adaptace,
• častější je chybné vnímání barev, což je problematické zejména ve vnímání červené barvy, neboť mnohé signály na semaforech, brzdových světlech a dopravních značkách předpokládají schopnost rozlišování červené a zelené barvy,
• k normálním věkově podmíněným změnám se přidružuje ve vyšším věku onemocnění, např. glaukomy, které postihují sítnici a omezují centrální zrakové vnímání,
• zákal čočky, který začíná okolo 40 let, postupuje ve vyšším věku výrazněji.

Změny vyšších kognitivních funkcí:

• v oblasti vigilance, tj. schopnosti udržet pozornost, bylo zjištěno, že starší lidé se na jedné straně dříve unaví a na druhé straně vyžadují delší čas k regeneraci, což společně vede k omezení celkové schopnosti pozornosti a její koncentrace,
• výzkumy prokázaly, že starší lidé rozpoznávají podstatně hůře dopravně důležité informace v komplexní podnětové konfiguraci při krátké prezentaci,
• u jednou vnímaného setrvávají příliš dlouho, celkově nejsou flexibilní a jejich vnímání je rigidní,
• s věkem stoupá tzv. závislost na poli. Rozhodnutí jsou činěna častěji na základě méně diferencovaného vnímání okolí, což může vést k nedostatečnému zachycení a interpretaci specifické dopravní situace,
• starší lidé mají sklon používat zastaralé a neodpovídající strategie v nových, cizích situacích,
• starší řidiči potřebují ve srovnání s mladšími více informací dříve, než se mohou rozhodnout. To platí především v nejistých a komplexních situacích,
• v komplexních úlohách se dopouštějí signifikantně více chyb.
• (Štikar, Hoskovec, Šmolíková, Praha 2007, s. 78 až 80).

Skutečnost, že lidský subjekt je schopen udržet jistý soubor jevů v ohnisku své pozornosti jen po jistou omezenou dobu, je známa již velmi dlouho. Obvykle se předpokládá, že po cca 1 hodině intenzivní aktivní činnosti úroveň pozornosti naprosté většiny jedinců výrazně poklesne a že jejich způsobilost spolehlivě a bezpečně vykonávat požadovanou činnost je pak silně omezena. O řidičích dopravních prostředků či operátorech a dispečerech dopravních systémů to platí zejména. Rychlost tohoto poklesu a doba, od níž se začne výrazněji uplatňovat je ovšem závislá na individualitě řidiče, avšak obecně s rostoucím věkem se výraznější poklesy pozornosti projevují dříve a obvykle probíhají rychleji (to však nemusí být pravidlem, sportovní trenéři znají pojem „stařecká vytrvalost“).

Nejvýznamnější složkou stimulů, působících na řidiče, jsou stimuly vizuální. Bez nich nelze proces řízení vozidla za současného stavu technologie vůbec realizovat. Obecně se usuzuje, že s postupujícím poklesem úrovně pozornosti se zmenšuje aktuální účinné zorné pole řidiče a že se také mění jeho tvar. Změní se i reakční doba řidiče na vizuální podněty. Je známo, že tato doba je značně závislá na věku řidiče, ale i na okolnostech a zejména pak na osobnosti řidiče, která se promítá též do míry osobní zodpovědnosti (Novák a kol., Praha 2008, s. 39).

Řada studií shodně ukazuje, že stárnutím trpí výkonnost zejména v takových činnostech, které kladou vyšší nároky na rychlé zpracování nových informací.

Rozdíly v míře úbytku schopností u jednotlivých osob však varují před zobecněním, že starší člověk je méně výkonný než člověk mladší. V inteligenčních zkouškách se ukazuje, že asi třetina osob ve věku 50 – 60 let má výsledky lepší, než je průměr osob dvacetiletých (Štikar, Hoskovec, Šmolíková, Praha 2007, s. 79).

Při úvahách o vlivech lidského faktoru na spolehlivost a bezpečnost interakce řidičů s dopravními prostředky a systémy je třeba vzít v úvahu, že poklesům úrovně pozornosti jsou vystaveni všichni řidiči bez rozdílu věku, pohlaví a řidičské zkušenosti a že poklesy pozornosti lidských subjektů jsou zcela přirozeným jevem, který ovšem probíhá u každého člověka poněkud jinak;

že podobně neznalost a nedostatečná zkušenost působí nehody rovněž u všech kategorií řidičů a čelí se jí obvykle pouze úvodními řidičskými zkouškami. Ty se však v průběhu života jednotlivce dosud povinně neopakují a nebezpečí plynoucí z tzv. vyjití ze cviku je obecně značně podceňováno;

že dalšími závažnými negativními vlivy na spolehlivost a bezpečnost funkce lidského činitele za volantem automobilů jsou působení alkoholu a jiných drog, působení stresu a posléze vlivy sklonu některých řidičů k netolerantnímu až agresivnímu chování.

Zcela předběžně lze soudit, že agresivní tendence se projevují spíše mezi mladšími ročníky současné populace řidičů, jejich výskyt ve vyšším věku však vůbec nelze vyloučit. V kombinaci s pocitem větší řidičské rutiny u některých seniorů a z něho vyplývající tendence k podceňování obecně platných pravidel bezpečné jízdy a též s případnou současně probíhající degradací jiných významných řidičských schopností (prodloužení celkové reakční doby, omezení zorného pole, zhoršení sluchu) mohou pak takové tendence k agresivnímu chování starších řidičů být velmi nebezpečné. (Novák a kol., Praha 2008, s. 39).

Použité zdroje:

NOVÁK, M. et al Senioři za volantem. 1. vyd. Praha: ČVUT, Fakulta dopravní, 2008, 139 s. ISBN 978-80-87136-02-7.

ŠTIKAR, J., J. HOSKOVEC a J. ŠMOLÍKOVÁ. Bezpečná mobilita ve stáří. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007, 135 s. ISBN 978-80-246-1339-0.

-ež-