Sanitka nemusí jet rychle, ale plynule

Dostat se co nejdříve ke zraněným po dopravní nehodě nebo pacientům v ohrožení života či zdraví je úkolem Zdravotnické záchranné služby. V médiích se často probírá skutečnost, že zejména v hustém městském provozu je to mnohdy velmi těžké. Jak nejčastěji problémové a někdy i nebezpečné situace vznikají a jak je možné jim předcházet?

Na to jsme se chtěli zeptat zkušeného řidiče pražské ZZS. Díky skvělé spolupráci s vedením Záchranné služby hl. města Prahy a jejím tiskovým oddělením jsme dostali kontakt na pana Roberta Tomku, který pražské ulice za volantem „záchranky“ brázdí už šestnáct let. Kromě toho je i Koordinátorem sekce řidičů ZZS HMP a lektorem Vzdělávacího a výcvikového střediska. Pan Tomka se velmi ochotně, vstřícně a profesionálně k našim otázkám vyjádřil.

Myslíte si, že ostatní řidiči, kteří vám mnohdy ztěžují a komplikují bezpečný průjezd, to dělají z neochoty, nedostatku altruismu nebo dokonce schválně?

Ne, určitě nám neškodí schválně. Pomoci chtějí, ale většinou to neudělají způsobem, který je v dané situaci pro nás vhodný. Například když řidič vidí za sebou sanitku v levém jízdním pruhu, než aby uhnul doprava, raději zabrzdí. Jenže délka jeho a naší brzdné dráhy se podstatně liší a nebezpečná situace nastává pro všechny. Také rychle poznáte zmateného řidiče, který viditelně pomoci chce, ale v konkrétní situaci neví jak. Z nerozhodnosti a zmatku pak většinou udělá dost nepochopitelnou hloupost… My nechceme, aby ostatní vozidla nutně a vždy zastavovala. Jednoduše řečeno, chceme, aby nám šla z cesty. Sanitka nemusí jezdit rychle, ale potřebuje jet plynule.

Přesto, je nějaký nešvar, který vás opravdu zlobí?

Jsou to spíš někteří řidiči za námi. Doslova se „pověsí“ za vozidlo záchranky a chtějí tak využít volný průjezd. Ten může být ale jen zdánlivý, protože i řidič vozidla s právem přednostní jízdy musí často náhle a prudce brzdit.

Co řidiči tramvají? Ti přece uhnout nemůžou.

Nemůžou, ale mohou být a také jsou užiteční jinak. Pokud řidič tramvaje blikne dálkovými světly a následně všechna světla zhasne, znamená to, že stojí a čeká na náš průjezd. V případě, že jsou vozy tramvají na kolejích v obou směrech, dává mi tímhle způsobem řidič protijedoucí tramvaje na vědomí, že prostor mezi nimi je k projetí dostatečný. Je to nepsané pravidlo, vlastně výraz určité profesionální solidarity.

Když zmiňujete profesionalitu, je v těchto situacích patrný rozdíl mezi „obyčejným“ řidičem a řidičem z povolání?

Je, řidiči, kteří na silnicích žijí, mají trochu jiné myšlení. Mohu uvést jednoduchý příklad. Řidič kamionu s návěsem často uhne mnohem šikovněji než řidič Fabie.

Řidič sanitky ví, kam a kudy má jet, ale mnohdy asi musí improvizovat.

Ano, ale učíme naše řidiče, aby i jejich jízda byla, pokud to jde, „čitelná“ i pro ostatní. Aby zbytečně neměnili jízdní pruhy, nevjížděli vyšší rychlostí do míst, kde nemají dostatečný rozhled a podobně. Jednou z hlavních zásad bezpečné jízdy je předvídavost. Krom toho řidič vozidla s právem přednostní jízdy musí mít vždy na paměti, že i když některá obecně závazná pravidla nemusí v rámci zákona dodržovat, vždy musí dbát zvýšené opatrnosti.

Mohl byste uvést některá ta „nepovinná“ pravidla?

Řidič vozidla s právem přednostní jízdy se například nemusí řídit světelnými signály a dopravními značkami. Nemusí dodržovat ustanovení o jízdě po tramvajovém pásu nebo jízdě křižovatkou a mnohá další. Také nemusí dodržovat rychlostní limity, ale vnitřní předpis ZZS hl. m. Prahy říká, že překračovat dovolenou rychlost je v obci možné jen o 20 km/h a mimo obec o 30 km/h. Jinými slovy – v obci maximálně rychlostí 70 km/h. Také jízda „na červenou“ má podle vnitřních regulí probíhat tak, aby v případě nutnosti mohl řidič zastavit na hranici křižovatky.

Ale i při velké opatrnosti se nehody stávají. Také vašim vozidlům.

Naštěstí jen minimálně. Pokud se taková věc stane, mám k dispozici kamerový záznam a s aktérem nehody všechno důkladně proberu. Co nehodě předcházelo, jestli se jí dalo zabránit a další okolnosti. Pokud řidič souhlasí, ve Vzdělávacím a výcvikovém středisku nehodu znovu důkladně analyzujeme. A i když jde vždy o jedinečnou událost, lze z ní obvykle určit modelově nebezpečnou situaci a té se snažit v budoucnu předcházet. Máme k tomu takový pracovní název – Poučme se z vlastních chyb. V zátěžové situaci bohužel lidský faktor mnohdy selhává. Chybovat ale může každý, dopravní nehoda se nestane jen tomu, kdo nejezdí.

Nejen řidiči, ale i chodci mají vůči vašim vozidlům určitou povinnost.

Chodec nesmí vstupovat do vozovky, a to ani na přechod pro chodce, pokud přijíždějí vozidla s právem přednostní jízdy. V praxi se setkáváme s tím, že chodec, který už udělá krok do vozovky a našeho vozidla si všimne, neudělá krok zpátky, ale vozovku ještě přeběhne. Vzhledem k tomu, jak zranitelný je člověk v provozu, je to velké a zbytečné riziko.

O co především byste touto cestou řidiče běžných vozidel požádal?

Aby se skutečně plně věnovali řízení a situaci v provozu. Ostatně právě to „nevěnování se“ je nejčastější příčina všech nehod. Pokud slyší výstražné zvukové znamení, především by se měli přesvědčit, kde sanitka je a následně v klidu vyhodnotit situaci. Sanitka je vlevo, uhnu doprava. Jede v pravém jízdním pruhu, snažím se uhnout vlevo. Nemusím zastavovat, naopak je někdy lepší zrychlit a ujet do bezpečí. Znovu bych chtěl zdůraznit, že ne rychlost, ale plynulost jízdy je pro sanitku prioritní. Nemusíme a nechceme míjet stojící auta. Prostě a jednoduše řečeno – potřebujeme mít volnou cestu.

Děkujeme a přejeme vám, abyste se vždycky bezpečně a včas dostali tam, kde vás potřebují. Zní to jako otřepaná fráze, ale tím potřebným opravdu může být kdokoliv z nás.